Den šestý – Siena perla Toskánska
Ještě za tmy vyrážíme směrem Radicofani a po sedmi kilometrovém stoupání za východu slunce projíždíme městem a klesáme ryze toskánskou krajinou směrem na Pienzu. Nesnídali jsme a opět řešíme, kde se najíme, nikde nic, občas toskánské stavení, které je proměněné v luxusní residenci. Jedinou možnosti je až Pienza, kde dorážíme po více než čtyřech hodinách jízdy.
Zastavujeme v centru historického města u hezké kavárničky a dopřáváme si presso, zapečenou housku se sýrem a rukolou, vše doplňujeme zákuskem. Po pěti dnech jízdy už moc nevoníme a jsme velmi vděční za venkovní posezení. Pokračujeme, po pár kilometrech nás dohání základní fyziologické potřeby, Toskánsko je krásné, ale otevřená krajina, nedává mnoho příležitostí na nerušenou zastávku. Je to výzva, ale zvládáme to téměř bez ztráty kytičky. Mě málem přejel traktor a Verču zastihl fotograf fotící ranní panoramata.
Široké šotolinové cesty téměř bez provozu nás dovedou až do Buonconventa, kde se zastavujme na špagety pomodoro za 6,5 €, velmi příjemná změna. Odcházím opět na WC, kde mě zaujme bidetová sprcha přímo u WC, říkám si, hm to by mohlo fungovat, zkouším nastavit správnou pozici, spouštím sprchu, záda komplet mokré, strop také a následujících pět minut vytírám celé WC. S úsměvem na tváři se vracím zpět za Verčou, ta nechápe, čemu se tak směji. Jedeme dál!
Profil se moc nemění a po širokých šotolinových cestách se dostáváme až na předměstí Sieny. Vjíždíme do tmavých, chladných, úzkých ulic středověkého města a říkám si, jako nic moc, už se těším až z toho davu turistů vyjedeme. Na konci ulice vidím, světlo podobné tomu, když vyjíždíte z tunelu, Na konci ulice se naskýtá úchvatný pohled na náměstí v Sieně. Jedná se o nejhezčí město, které jsme měli možnost navštívit. I když jsme chtěli ten den najet co nejvíce kilometrů, sedáme na náměstí a vychutnáváme jedinečně genius loci. Toto místo musíme ukázat naším klukům.
Ze Sieny se dostáváme do hornaté vinařské oblasti Chianti, kde také plánujeme přespat. Přes Booking jsme si vybrali Agriturismo Malpensata poblíž Radda in Chianti. Již značně zničeni dojíždíme na ubytování kolem osmé hodiny. Ubytování je velké historické kamenné stavení a náš pokoj vypadá, jak součást zámecké expozice. Kontrast dvou subtilních lidí v upnutém sportovním oblečení a zámeckého pokoje s nebesy působí groteskním dojmem. Součástí ceny je i ranní snídaně, tím, že chceme opět vyrážet brzo ráno, necháváme si nabalit snídaní, kterou ovšem úspěšně sníme ještě večer. Sedíme na terase, sledujeme blížící se bouřku a předpověď počasí nevypadá dobře, následující dva dny má pršet. Šestý den je za námi!
Den sedmý – nejtěžší den na Italy Divide
Probouzím se brzo ráno a jdu nabalit kola, začíná pršet. Říkám si, no to bude den. Oblékám šusťáky, pláštěnku a vyjíždíme. Čeká nás stoupání na Monte San Michele ve výšce 893 m.nm. Po dvou hodinách jsme nahoře za trvalého deště sjíždíme na snídání do Grave in Chianti.
Máme hlad a místní kavárna s cukrárnou nám dává vše co potřebujeme. Po několika kilometrovém sjezdu vypadáme jak prasata, takže se stáváme, středem pozornosti. Doplňujeme vodu a stoupáme znovu mezi vinicemi na hřeben, který nás dovede až na předměstí Florencie.
Počasí nepřeje a prší čím dal více, Florencie je pro nás velké zklamání, nedaleko centra projíždíme parkem, kde je spousta Syřanů, kteří po nás pořvávají a hází po nás nedopalky cigaret, tady to na zastávku nevypadá. Zastavujeme se až v Pratu, kde v místním bistru, kupujeme nějaké jídlo a doplňujeme pití a já se dívám na mapu. Vypadá to hodně špatně.
Je něco před šestnáctou hodinou a musíme se téměř z nuly dostat do výšky necelých 1000 m, poté klesání do Vernia ve výšce 250 m a potě zpět do výšky 1170 m. Jedinou možností je přejet první kopec a přespat ve Verniu, nebo zůstat v Pratu.
Dívám se na Booking a Verniu ani jedno volné ubytování. Jdu na to jinak, dívám se na GPS polohu ostatních závodníku, a nacházím přes Google mapy snad jediné ubytování ve Verniu. Dávám Verči telefonní číslo a volá tam, italská klasika, anglicky ani slovo. Zapojujeme kreativitu a Verča přes překládač píše na ubytování SMS v italštině po 10 minutách odpověď opět v italštině, že s námi počítají, ať přijedeme. Po více než 100 km v dešti nás čeká skoro 1000 výškových metrů a nějakých 17 km na vrchol. A to vše musíme zvládnout do tmy. V místním supermarketu dokupujeme vodu, sušenky a nějakou čokoládu. Jdeme na to, hustě prší. První kilometry v 18 % stoupání, kdy převody přestávají stačit a oba vedeme kolo. Po hodině jsme ve 400 metrech. Od 500 výškových metrů začíná opravdový očistec. Jsme kompletně promočení, fouká vítr, máme zařazené nejlehčí převody a jedeme nekonečným stoupáním v mlze. Sleduji Garmin a divám se na profil stoupání, tmavě červená barva na několik km dopředu. Čekám na Verču povzbuzuji ji, vím, že toto by 99 % žen nedalo. Za šera se konečně dostáváme na vrchol. Ještě nás čeká několikakilometrové klesání do Vernia. Před sjezdem se převlékám do suchého, což se neobejde bez mé oblíbené zimnice. Těším se, že jsme za chvíli dole v teple. Bohužel to není až tak snadné, jak se zdá. Trasa se stáčí a najíždíme na turistickou značku, která prudce klesá mezi mokrým listím a kořeny. V lese už začíná být tma, do toho neustály déšť a my vedeme kola z prudkého kopce. Po dvou kilometrech konečně najíždíme znovu na šotolinu, která se postupně promění v asfalt a téměř za úplné tmy dojíždíme do Vernia. Ubytování trefuji napoprvé. Stojíme před dveřmi, podívám se na sebe, poté na Verču. „Jestli nás takto vezmou na ubytování, tak to bude zázrak, oba vypadáme tak, jako by nás někdo vymáchal v blátě“.
Před dveřmi svlékám pláštěnku, boty, šusťáky, za všeho kape bláto a klepeme na dveře. Otevírá nám vysmátý postarší pár a zve nás dál. Všude bílá dlažba a z nás neúprosně odkapává bláto. Bez mrknutí oka nás ubytují, nabízí čokoládu, na pokoji už čeká snídaně. Děkujeme a smekáme.
