Vycházím z pokoje první a nechávám na Verči, aby dala pokoj zpět do původního stavu… přešlapuji 20 minut na ulici před ubytováním. Kolem sedmé hodiny vyjíždíme z Vernia. Čeká nás 17 km stoupání z 250 m. n. m. do skoro 1200 m. n. m. (Passo delle Vecchiette)
Po bahenní lázni předešlého dne nám oběma píská řetěz a řazení jde z tuha. Domácí olejnička je prázdná, tak zkouším při první příležitosti požádat místní o olej. Daří se mi to poměrně rychle u jedné garáže ještě ve Verniu. Pán zprvu nechápe, co po něm chci, poté vytahuje klasiku v podobě WD40 a velmi proaktivně se nám snaží namazat téměř vše včetně kotoučů. Úleva pro uši se dostavuje téměř okamžitě.
Den jsem měl velmi přesně naplánovaný. Vystoupáme do první vesnice nad Verniem ve výšce 600 m. n. m., kde má být podle Mapy.cz obchod, kavárna a restaurace. Tam si dáme teplý croissant, cappuccino a budeme pokračovat až do výšky 1200 m. n. m.
Po 6 km se dostáváme do zmiňované vesnice. Obchod zavřený, kavárna mimo provoz a restauraci jsme nenašli. Verča na mě není hodná a do toho začalo pršet. Tuším, že to bude náročný den.
Po téměř dvou hodinách jsme byli na vrcholu. Podle mapy nás měl čekat několikakilometrový sjezd k Lago del Brasimone, kde mělo být několik restaurací. Dle všeho měla sezóna teprve začít – opět vše zavřené. Nemít ve skoro 11 hodin snídaní ani oběd, nebylo úplně to pravé a do toho se pořádně rozpršelo. Nedalo se nic dělat. Snědli jsme poslední sušenky a vydali se dál.
Jeli jsme krásnou krajinou, kde jeden kamenný statek střídal druhý, nicméně obchod ani restaurace žádná. Na první větší civilizaci jsme narazili asi po 13. hodině, kdy jsme dorazili do vesnice Grizzana Morandi. Okamžitě jsme zastavili u prvního otevřeného baru s cílem najít takřka cokoli k jídlu a pití. Řekli nám, že v místnosti vedle je jídelna a dnes mají na výběr ze tří jídel.
Vešli jsme do místnosti, kde bylo vměstnáno několik stolů a téměř plno. Já si dávám klasiku v podobě těstovin pomodoro, Verča bolognese, k tomu presso, Colu a za vše tu necháváme 18,5 €. Než jsme pokračovali dál, Verča, že si musí odskočit. Sedím a nejednou požární alarm. Nevěnuji tomu pozornost a říkám si: „Proč to nevypnou, evidentně nikde nehoří.“ Po několika minutách alarm utichl a přišla vysmátá Verča. Zašla na WC pro invalidy, kde při své šikovnosti místo splachovače zatáhla za „emergency alarm“. Evidentně byla první, protože nikdo nevěděl, jak to vypnout.
Na staru Italy Divide jsme vůbec netušili, jestli je pro místní závod známý, podobně jako u nás např. 1000 mil. V tomto baru uprostřed ničeho, se nám potvrdilo, že asi je. Během toho, kdy jsme neurvale hltali první jídlo dne, si místní hosté našli na live trackingu naší pozici a pustili se s námi do řeči. Ptali se nás, jak se nám jede, a doplňovali to slovy „super“, „bravo“. I když toto píšu, mám pořád husí kůži z této nezapomenutelné atmosféry.
Nostalgie stranou, pokračujeme. Byla před námi meta dne v podobě metropole Bologna. Při sledování závodníků jsem si vždy říkal, proč úsek, co nás čeká, jedou vždy tak dlouho. Za několik kilometrů jsem to pochopil. Jacobo pečlivě vybíral trasu tak, abychom viděli opravdu ta nejhezčí místa Itálie
To, že jsme jeli nahoru a dolů, jednou po asfaltu, podruhé po šotolinách a potřetí rozbahněnou loukou, bylo ještě v pohodě. Postupně jsme ze šotolinové cesty přešli na pěšinku, potom na velmi blátivou pěšinku a pak jsme několik stovek metrů přenášeli kola upadlým svahem, který po vydatných deštích připomínal spíše klouzačku, kterou jsem opravdu neplánoval vyzkoušet. Výsledkem bylo, že jsme se krásně vyváleli v blátě. Byli jsme od hlavy až k patě od bláta.
Odsud to bylo naštěstí několik kilometrů sjezdu až do údolí do města Sasso Marconi, kde nám zbývalo už jen vystoupat nad Bolognu a sjet dolů, konkrétně na úpatí památky UNESCO Portico di San Luca. Vypadalo to, že vyjedeme na kopec a poté se po hřebenu dostaneme nad Bolognu. Bohužel. Takto to nevypadlo. Bylo to pořád nahoru a dolů a měli jsme toho opravdu dost. Naštěstí přestalo pršet a do Bologny jsme už sjížděli za svitu slunce.
Původně jsme se chtěli v Bologni zastavovat někde na jídlo, ale cyklostezka nás poměrně rychle provedla centrem a nejednou jsme byli na předměstí a už nezbývalo moc času do setmění. Zvolil jsem tedy možnost vyjet z Bologne a najít za ní nějaké vhodné ubytování. Tento nápad se úplně nepotkal s hladovou Verčou a v Trebbu cca 10 km za Bolognou jsem musel okamžitě zastavit a najít, kde budeme spát a co budeme jíst.
Po asi 30 min. hledání jsme našli ubytování v jen asi 3 km vzdálené obci Langara. K našemu překvapení bylo ubytování v klasické bytové zástavbě, takže kola putovaly do podzemní garáže a s sebou jsme si vzali jen to nejnutnější. Nikdy nezapomenu na pohled bytného, když nám otevřel apartmán, my jsme vstoupili dovnitř a on nám chtěl ukázat, kde co je. Stáli jsme naproti sobě, my s Verčou špinaví jak prasata, v tretrách špinavé igelitové sáčky a do toho krásný čistý apartmán. Pán si nás projel očima od hlavy až k patě, začal se smát a říkal: „Ok.“ Rukou ukázal, kde co je, potom nám vysvětlil, že nejčastěji ubytovává poutníky a my jsme snad první cyklisté. Před jeho odchodem jsme se ještě zeptali, kde je nějaká restaurace a rozloučili jsme se. Vzhledem k tomu, že mé jediné civilní oblečení bylo spodní prádlo a původně zamyšlené šusťáky se roztrhaly na zadku, tak jsme byli odkázaní na dovoz pizzy z místní pizzerie. V rychlosti jsem ještě projel trasu pro následující den, nastavil budík na 6. hodinu a šli jsme spát.
