Píše se rok 2021. Sedím na gauči, zatopeno v krbu, venku je nevlídné jarní počasí a brouzdám internetem. Hledám nějakou akci, kde bych si vypnul hlavu před mou neoblíbenou etapou kontrolních vyšetření. Vyskakuje na mě příspěvek o prvním ročníku akce 400 ultra. Rozklinkávám odkaz, dívám se na trasu a říkám si, že je to přesně ta oblast České republiky, kde se chci již dlouho podívat, ale pořád k tomu nějak nebyla příležitost.
Neváhám, doma nic neříkám a přihlašuji se. Na druhý den jedu do práce a jen tak mimochodem posílám odkaz na tuto akci Verči (manželka) s tím, že jsem se přihlásil. Chvíli sleduji přeskakující tečky v chatu na Facebooku a poté čtu „jsi normální“. Poté následuje slohová práce o tom, jak to chci jako dělat, že nemám žádné zkušenosti a co budu dělat v lese sám v noci, jestli se jako nebudu bát atd. Je potřeba poznamenat, že v danou chvíli byly moje nejdelší závody kolem 120 km a to tradiční akce typu Malevil Cup, nebo Sudety.
Po několika dnech přijedu z práce domů a Verča mi oznamuje: „Hlídaní děti jsem zajistila u našich, psí hotel jsem rezervovala a přihlásila jsem se taky“. Výborně jsem se pobavil, protože jsem si vzpomněl, co vše mi na téma nezodpovědnosti přihlášení se na akci typu 400 ultra napsala.
Něco málo o trase
První polovina Mostek > Hřensko
Tento rok jsem jel již třetí ročník a i přesto, že hlavní obrysy trasy se nemění, vždy je úplně jiná a stále úžasná. Máte akce typu Kolo pro život, které lákají davy cyklistů, na jednu stranu super akce, protože přivedou ke kolu opravdu širokou škálu veřejnosti, na druhou stranu, tyto akce nemají s horskou cyklistikou příliš společného. Potom jsou zde akce a tratě, na kterých se podílí Venca Hornych a to je už trochu jiná písnička, ať už legendární etapový závod MTB Trilogy, nebo vybrané závody Prima Cupu.
Jakub – stavitel trati 400 ultra, přidává vyvážený koktejl obou přístupů. Startuje se z Mostku v malém městečku v Podkrkonoší a pokračuje se do Krkonoš, kdy vaší mentální odolnost nejlépe prověří Dvořačky, kde už máte něco najeto a závěr tohoto kopce je s opravdu dlouhým výhledem na vrchol, takže máte dostatek času při procházce s kolem přemýšlet, proč jste se na takovou akci přihlásili – vyjet se to celé dá, ale mě se to poprvé povedlo až tento rok.
Poté sjíždíte do Harachova, ale toto je asi první krizové místo, protože pokud nejste zrovna Daniel Polman, tak tudy projíždíte v podvečer a víte, že v noci musíte projet Jizerské a Lužické hory a pokud se bude dařit, někdy brzo ráno jste v Hřensku. Takže buď zastavíte a dokoupíte si zásoby, nebo se rozhodnete nenechat se předjet dalšími závodníky a pokračujete směrem na Jizerku. Osobně jsem vždy volil v závodním módu projet Harachov, protože jsem měl startovní číslo na řídítkách a před davy turistů se nezastavuje… Tohoto rozhodnutí jsem pokaždé litoval při stoupání na Jizerku. Jel jsem závod potřetí a vždy jsem se tady trápil – prostě klasický hlaďák, kdy se nohy netočí a vy přemýšlíte, co vše byste snědli. Na tyto úvahy máte celých cca. 10 km do kopce.
Jizerka při západu slunce patří mezi jedno z nejkrásnějších míst v Čechách. Z místních rašelinišť se zvedá mlha, turistů v tuto dobu bývá opravdu poskromnu a vy máte možnost na chvíli zapomenou, že vám je zima a máte hlad. Pokud projedete Harachov stejně jak to dělám já, na Jizerce opravdu všem doporučuji se zastavit do jednoho z místních hotelů a posilnit se.
Další putování začínající noci je hodně závislé na vaší aktuální kondici. Naposledy jsem hlavní masiv Jizerských hor projel ještě za šera a sjezd traily u Nového Města pod Smrkem do Lázní Libverda jsem jel bez nutnosti zapnout světlo. U prvního ročníku jsme se náhodou připletli k oslavě čtyřicítky na chatě Hubertka a měli jsme snahu zde nocovat. Tedy do doby, než mě Verča v polospánku začala přesvědčovat, že místní kamna jsou těsně před výbuchem a musíme se okamžitě evakuovat z chaty. Takto probuzení jsme sjížděli traily někdy kolem půl čtvrté ráno – chata stojí stále na svém místě, bez zjevného poškozeni.
Kde se jede určitě už po tmě, je hospoda na konci Jizerských hor a to Hausmanka u Kozy v Oldřichovském sedle. Kdyby se mě někdo ptal na charakteristické místa pro 400 ultra, toto jedno z nich. Tím, že jste zde v pátek v noci, pokaždé je tu „party hard“. Naposledy mě zde naprosto opilá barmanka u výdejního okénka přesvědčovala, ať si s ní dám bramborák, který právě jedla, a že bude lepší si dát pivo a přespat tam. 😊
Lužické hory jsou místem, kde bývají zpravidla veškerá místa k noclehu obsazená. Lépe řečeno takto, obrovským strašákem v Lužických horách je bájný vrchol Hvozd, jednak tím, že stavitel Jakub neotálel a dopřává zde závodníkům nahlédnout do krásy turistiky, kdy batoh střídá plně naložené kolo a kotníkovou vysokou obuv střídají cyklistické tretry a vy takto vybavení musíte nejprve vylézt na Hvozd, kdy závěr tvoří poměrně dlouhé nově zrekonstruované schodiště na vyhlídku a dolu vás čeká několika set metrový úsek prudkého klesání po skalách a kamenech. Úsek od Hvozdu po Hřensko bývá velmi zajímavý, jednak tím, že jedete uprostřed noci krajinou téměř bez civilizace, ale také tím, že se vám chce strašně moc spát. Zde opravdu platí heslo „kdo vyhrává, nespí“. Při posledním ročníku jsem v tomto úseku dal 2x autobusovou budku po 15 min. Jednou před Hvozdem a druhou před Českým Švýcarskem.
Druhá polovina Hřensko > Mostek
V Hřensku máte jistotu, že tu nejkopcovitější část máte za sebou a jste v polovině. Moc dlouho se touto skutečností neradujete, protože vaší euforii vystřídá cca. 30-60 min asfaltové stoupání směrem na Děčín, kdy se dostanete nad skalnatý kaňon Labe a pokud na to máte ještě sílu, můžete se kochat z výšky meandry Labe.
Poté následuje České Středohoří, kde vás čeká Check Point ve Valkeřících. Zde patří velké poděkování dobrovolníkům, kteří zde zajištují pití, jídlo, teplo, servis a zejména motivaci pro další pokračování.
Dalším milníkem, podobně jako Hvozd v první polovině trati, je pro mě pro druhou polovinu hrad Houska. Cesta k Housce vede přes CHKO Kokořínsko – Máchův kraj, kdy se v obci Skalka dostanete na červenou značku a jedete mezi skály s výhledy do krajiny. Toto patří taktéž mezi jeden z nejhezčích úseku na trati. Postupně se různorodou krajinou, kdy se asfaltové úseky střídají pěšinkami v lese, dostanete pod hrad Houska.
Vřele doporučuji se před 400 ultra podívat na dokumenty o hradě Houska, ať načerpáte motivaci tento úsek nejet v noci. Hrad Houska vyniká zejména tím, že nikdo neví, jaký byl vlastně jeho účel, protože byl původně postaven uprostřed pralesa a jedno z vysvětlení je takové, že je postaven nad bránou do pekel. Při prvním ročníku jsme nejspíše nebyli dostatečně motivováni a projížděli jsme tudy v noci. Před vrcholem u hradu byl podstaven stan a lidé s notebookem a ruchovým mikrofonem namířeným směrem k hradu – tohoto si Verča nevšimla a říká mi „Dívej, nevím co pořád máš s tou Houskou, když tu normálně přespávají turisti…“.
Po Housce následuje královský hrad Bezděz a krásné rovinky směrem Mnichovo Hradiště, které dokonalé prověří stav sedacích partií.
V Mnichovem Hradišti projíždíte přes náměstí, kde je na rohu výborná restaurace s ještě lepším vývarem, který vás cca. po 300 km dostane zpět do sedla. Z Mnichova Hradiště vás čeká cesta zpět do kopce směrem CHKO Český Ráj, kde vás trasa povede od jednoho hradu k druhého. Hned na úvod průjezd přes zříceninu Valečov, následují písčité pasáže vzdáleně připomínající cyklokrosovou trať v Koksajde, které konči u hradu Kost. Táhlým asfaltovým výjezdem se dostanete nad hrad Kost a budeme mít možnost se kochat výhledem na ikonickou zříceninu hradu Trosky. Zde pozor, zdání klame. To co se vám zdá být, že je daleko, co by kamenem dohodil, není úplně pravdou, a dostat se pod zříceninu hradu není úplně zadarmo.
Sjezdem od Trosek začínáte nabývat dojmu, že to asi nakonec zvládnete. Opět přepínáte do závodního módu a už je to do cíle pod 100 km. Tento úsek do cíle nebudu více rozepisovat, zejména proto, abych jel další ročníky. Využiji selektivní paměť a napíšu jen ty místa, které mi v pozitivním slova smyslu utkvěly v paměti. Prvním bodem, i poměrně vysokým, je Tichánková Rozhledna, kde se v daný termín koná Táborská pouť a vy se proplétáte mezi kolotoči a cukrovou vatou… Dalším místem je Kostel sv. Maří Magdalény, který stojí osamocen uprostřed ničeho a zejména v nočních hodinách působí mýtickým dojmem. A nakonec euforií zalitý sjezd do cíle, kdy vidíte bránu 400 ultra pořadatele Jakuba s manželkou, kteří každého závodníka vítají v cíli a ověnčují ho medaili. Za celou akci jim patří velké díky!
400 ultra v číslech
- První ročník 2021 čas – 47:43, Verča druhá mezi ženami
- Druhý ročník 2022 jsme neodstartovali kvůli nemoci. Oba jsme měli covid od dětí.
- Třetí ročník 2023 čas – 39:10, Verča třetí mezi ženami
- Čtvrtý ročník 2024 – jeli jsme dva týdny po dokončení Italy Divide 2024. Verča nestihla zregenerovat a v Peci pod Sněžkou jsme chtěli oba skončit, nakonec jsem pokračoval sám a výsledný čas 31:32, 26 celkově.
Vybrané fotografie od Petr FLOUSEK | Photography (@peflo_photography) • Fotky a videa na Instagramu