Italy Divide den druhý „speed kills bears“

Brzo ráno za stálého lehkého mrholení vyrážíme směrem Insernia. Insernia je vstupní branou do Apenin, kde nás čeká přejezd nejvyššího bodu na trati ve výšce 1840 m. Dle předpovědi bude nahoře zima kolem 4 stupňů a déšť. Já jsem si velmi prozíravě nechal zimní rukavice v batohu v autě. Vyjet nahoru bez rukavic jde, ale 14 km sjezd za deště ve čtyřech stupních v letních rukavicích nezní, jako úplně dobrý nápad.

Celou cestu do Inserniě přemýšlím, jak to vyřešit. Jedním z řešení, ke kterému se přiklonila Verča jsou gumové kuchyňské rukavice, ty si veze v batohu, já ne. Dojíždíme do Insernie a já hledám kuchyňské potřeby, nebo nějaký supermarket. Bohužel je téměř vše ještě zavřené. Neděje přichází v podobě benzinky, gumové rukavice sice obsluha nemá, ale klasické dělnické rukavice s pogumovaným povrchem ano, neřeším kupuji za 5 €. Jsem připraven!

Medvědi v Italii (ne)jsou. Jedním z důvodů, proč jsme se nepřihlásili na 100mil jsou přemnožení medvědi na Slovensku. Dosud jsem žil v domnění, že v Italii, takto na jihu medvědi nejsou, a pokud jsou tam velmi vzácně. Z Insernie se dostáváme po nějakém 7kilometrovém stoupání do výšky kolem 900 m a v prvním sjezdu nás upozorňuje cedule „Speed kils bears“ s hezky vyobrazenou ikonou medvěda.

Dělám povinnou zastávku na čurání a dojíždí mě Verča a okamžitě mi říká „Peťáne viděl si tu značku, co to jako je, vžtyť jsi mi tvrdil, že tu medvědi nejsou.“ „To si nemůžeš tak brát, tady je to v klidu…“ , odpovídám ji. „Jak do prdele v klidu?“. Od této chvíle, velmi často slyším „Peťaneéé, čekej neujížděj mi“.

Roccaraso brána do Apenin

Pokud milujete hory stejně jako já, tak toto místo vám učaruje. Náhorní plošina ve výšce 1250 m.n.m., kterou lemují zasněžené vrcholy. Nám toto místo učarovalo, ale času na vstřebávaní okolních krás moc není. Je 16:30 my se musíme najíst a přejet přes sedlo ve výšce 1840 m.n.m., od kterého nás dělí 17 km a 590 výškových metrů daleko. Přejíždíme 5 km po náhorní plošině, kde je i letiště a velmi silný protivítr a dostáváme se pod klíčové stoupání. Do setmění nám zbývají zhruba tři hodiny a začíná pršet.

Toto stoupání je jedno z nejkrásnějších, které jsem kdy jel. Po necelých dvou hodinách jsem na vrcholu a čekám na Verču, poprvé vytahuji zimní bundu a oblékám se do suchého, čeká nás poměrně náročný 14 km sjezd zpět do výšky 900 m. Je zima, ale nádherně. Přes černé dešťové mraky prosvítá slunce, a vytváří to úchvatnou horskou scenérii. Do reality mě vrací Verča: „To mě nemůžeš počkat? Asi chceš, aby mě sežral medvěd.

Sjíždíme dolů a postupně se nám otevírá výhled na jezero Lago di Scanno, u kterého jsem na poslední chvíli přes Booking rezervoval ubytování. Tedy aspoň jsem si to myslel, k velkému překvapení při příjezdu se nám postarší paní snaží vysvětlit, samozřejmě výhradně v Italštině, že potvrzená rezervace na Bookingu není v podstatě potvrzená a je plno. Dívám se na GPS polohu ostatních závodníků a je mi jasné, jak se hotel naplnil.

V nohách přes 150 km a přes 3600 m převýšení, těch pár ubytování v okolí plných, jídlo a pití téměř na nule a začíná se stmívat. Sedám si na zahradní posezení, rozbaluji čokoládu a divám se na starší paní, jak mává rukami a vysvětluje, že tam přespat nemůžeme. Je mi vše jedno, mám hlad!

Po pár minutách beznaděje, se objevuje paní vybavená angličtinou a společně s majitelkou ubytování volají na Hotel Stella Alpina 1 km vzdálený ve vesnici Villalago, kde mají i přes zobrazenou plnou kapacitu volný jeden pokoj. Na hotel v centru vesnice přijíždíme už za šera, dáváme rychlou večeři, pivo a jdeme spát. Z původně rezervovaného ubytováním mám stále rozporuplné pocity … Druhý den za námi!

Den třetí – přespíme před Římem

Brzo ráno vstávám, sleduji předpověď a plánuji další cestu. Optimisticky to vidím tak, že dojedeme do Tivolli, kde přespíme a brzo ráno projedeme centrem Říma. Plán tedy je a my před 7sedmou sedáme na kola.

První kilometry jsou pro nás nezvykle z kopce údolím řeky Sagittario, kde jeden skalní převis střídá druhý, plus upozornění na výskyt medvědů. Snídání máme naplánovanou ve 20 km vzdáleném městě Cocullo. Na místním historickém náměstíčku si dáváme croissant, cappuccino a užíváme pravou italskou atmosféru – konečně.

Táhlá stoupání nás provedla přes dvě horská sedla ve výšce přes 1000 m.n.m. Z posledního horského sedla Forca Caruso (1107 m), klesáme směrem na Avezzano. Otevírá se před námi nížina, která dává tušit, že se blížíme k metropoli. Posledním větším stoupáním před Římem je průjezd přes vesničku Santa Marie, odsud nás čeká klesání až na předměstí Říma, kilometry přibývají, zastávky děláme krátké, počasí krásné. Před 18 hodinou jsme v historickém centru Tivolli, kde nás obklopují davy turistů. Dnes máme splněno, stačí jen najít nějaké ubytování. Sedáme na náměstí, otevírám Booking a zjišťuji, že plán má trhliny. V Italii je prodloužený víkend, díky svátkům a vše je obsazené, nebo s cenou přes 200 € (toto je mimo náš rozpočet).

Verča se mě ptá, zdali jsem už něco našel. Ráda by si po 150 km odpočinula a dala sprchu. Sedíme už přes hodinu a hledáme. Nikde nic. Přicházím s hardcore řešením: popojedeme cca 70 km za Řím, kde je kemp. Je to minimálně dalších 5 hodin jízdy přes celý Řím a dojezd do kempu kolem 2 hodin ráno. Verča to kategorický odmítá, upozorňuje mě na začínající bolesti kolene.

Musím tedy postupně, nejdříve doplňujeme pití a jíme. To řešíme v supermarketu za Tivollo. Pak přeci jen vyrážíme. Začíná se stmívat. Všude kolem ruch města bez šance na přespání. Dojíždíme před ikonickou Via Appiu, kde je vstupní branou „stylový“ mekáč.

Zastavujeme, je půl jedenácté a jsme už oba zničeni. Žaludek mám na vodě a je mi zima. Podívám se na Verču a ta vypadá, ještě o level hůře. Tak si říkám, že jsme si udělali opravdu hezký dovolenkový den. Mentálně jsme zkousli cenu 200 € a voláme na hotely v okolí, vše je obsazené. Sedíme další hodinu, za chvíli budou zavírat a vůbec nevíme, jak dál, další cesta vede přes celý Řím a do kempu je to nějakých 40 km. Máme toho dost. Studuji mapu a říkám si, že snad někde kolem Via Appie bude hezké odpočívadlo, kde přespíme – nebylo.

Opravdu velmi pomalu jsme se přesunuli po Via Appi, kterou osvětloval jen svit měsíce, až do centra Říma, kdy nás trasa provedla téměř kolem všech významných památek.

Kolem Tibery se dostáváme na cyklostezku, která nás vede ke kempu. Vjezd do kempu je na kopci a my toho máme po 220 km dost. Celý kemp je obehnán vysokou kamennou zdí a bohužel o půl třetí ráno je vjezd uzavřen kovovou bránou, zvonek nezvoní a telefonní číslo nikdo nezvedá. Rezignujeme, vytahujeme spacáky, karimatky a jdeme spát před zeď kempu. Po třech hodinách mě probouzí sluneční paprsky a začíná nám čtvrtý den.

Poznatky k průjezdu Římem

Překvapivě bezpečný i v noci. Před Římem po Via Apii, rozlehlé rezidence, kde probíhala jedna párty za druhou. Všude byla cítit vůně „trávy“. Relativně čisto i na periferii. Pro mě příjemné překvapení, měl jsem zafixován Řím, jako špinavé město.

Italy Divide 2024 – den II. & III.