Čekalo nás 130 km s téměř nulovým převýšením po místních cyklostezkách. Celou dobu jsem se snažil vypnout hlavu, ale nešlo to. Pořád jsem sledoval Garmina a v duchu počítal: „Když pojedu s průměrem přes 25 km/h, zabere to minimálně 6 hodin.“ Tento propočet mě zaměstnával téměř celý den.
Kolo začínalo být v dost špatném stavu. Po předchozích deštivých dnech řetěz strašně pískal a do toho mi přestala řadit přehazovačka na poslední tři pastorky. Když jsem potřeboval přeřadit na těžší převod, musel jsem zastavit a přehodit rukou. Řetěz pak neustále poskakoval nahoru a dolů. Do toho nekonečné roviny, kde se v dáli mlžil horizont, na jeho konci zatáčka a další nekonečný horizont. Vůbec mi to neutíkalo. K tomu všemu jsem už měl solidně rozsekaný zadek, takže sedět a neustále šlapat, bylo peklo. Zkoušel jsem se na sedle různě posouvat a v hlavě počítat: „Vydrž takto sedět, aspoň než napočítáš do 100.“ A tak pořád dál a dál. Verči se jelo dobře a byla v těsném závěsu za mnou. Kolem 15. hodiny jsme dojeli na předměstí Verony.
Zde bych rád upozornil na to, že Itálie má úplně jinou vybavenost benzinek, než jsme zvyklí. Zaprvé 90 % benzinek je samoobslužných, kde je opravdu jen benzín, nic dalšího. Pokud už máte to štěstí, že má benzinka otevřeno, tak tam nenajdete skoro nic. Rozhodně žádný olej na pískající řetěz, o nějakém občerstvení nemusí být vůbec řeč.
Na předměstí Verony se zastavujeme v místním supermarketu a dokupujeme potraviny, protože je poměrně brzo a z Verony je to už jenom do kopce, nekonečného kopce. Musíme z téměř nuly vystoupat na Monte Tomba do výšky 1740 m a na vrchol je to zhruba 27 km. Bylo nám jasné, že ve stávajícím rozpoložení se na vrchol nedostaneme. Nahoře bychom byli nejdříve kolem 10. hodiny. Podle předpovědi tam mělo pršet a potom bychom museli ve tmě a v dešti absolvovat 30kilometrový sjezd a dalších 20 km po zdánlivé rovině na Gardu do Torbole. Volili jsme tedy „pohodovější“ možnost, a to popojet ještě nějakých 14 km do kopce do výšky cca 800 m. n. m. a tam přespat. Našli jsme ubytování v blízkosti pizzerie v prázdninovém domě La Casseta. Jediným problémem bylo oněch 800 výškových metrů.
Již značně unavení, bez nějaké větší mentální schopnosti vnímat krásy Verony se dostáváme na okraj města a začínáme poctivé stoupání kolem jedné pevnosti za druhou. Stoupáme turistickou značkou, takže se stoupání sem tam mění v hezkou procházku s kolem. Největší bonus dne je průjezd kolem pevnosti Forte Santa Viola, která je téměř v původním stavu. Já tuto památku oceňuji, protože jsem si před Italy Divide studoval, kde byla jaká válečná fronta, a kde bylo jaké opevnění. Verča byla z pevnosti také značně nadšená. Do ubytování nám zbývalo už jen pár km, ale cesta se změnila v cca 14–18% stoupání, kdy převody přestávaly stačit. Výsledkem bylo, že jsme 14 km jeli skoro 3 hodiny a před 19. hodinou jsme se po téměř 145 km dostali na ubytování.
Opět nemám v čem jít do restaurace, takže posílám Verču pro těstoviny. Poslat hladovou ženskou do restaurace znamenalo, že to nebyly jen těstoviny, ale i poměrně velká sklenička tiramisu a dvě litrové láhve s vodou. Neříkal jsem Verči nic, ale ten den jsem měl žaludek poměrně na vodě. Nicméně jsem věděl, že bez jídla to nejde, takže jsem na sílu snědl těstoviny, napil se vody a usínal s tím, že to prostě zaspím. A to se nakonec povedlo.
- Italy Divide 2024 – bikepacking napříč apeninským poloostrovem bez podpory
- Italy Divide 2024 – den I.
- Italy Divide 2024 – den II. & III.
- Italy Divide – den IV. a V.
- Italy Divide 2024 – den VI. a VII.
- Italy Divide den 8. – držíme bobříka hladovění
- 130 km utrpení pro sedací partie – den IX. z Bologny do Verony
- Jedeme do cíle – den X.