Vstali jsme v 6 ráno a postupně balili věci do brašen. Byl jsem moc rád, že toto ráno to bylo naposled. Čekalo nás nějakých 13 km a 900 m převýšení na vrchol Monte Tomba. Vyjeli jsme před 7. ráno. Měl jsem spočítané, že posledních 70 km bychom mohli zajet za cca 5 až 6 hodin. Samozřejmě vše záviselo na tom, jak bude vypadat cesta nahoru.
Poslední stoupání
Od ubytování jsme se museli kousek vrátit zpět na trasu do města Corbiolo. Snídaní jsme měli neplánovou o 7 km a 300 výškových metrů dál ve vesnici Valdipporo. Cestou nahoru jsem pořád uvažoval, kde mohou být kopce o skoro 1000 m výše, protože stále jsme jeli poměrně zastavěnou krajinou, která připomínala beskydské kopečky. Nic nenasvědčovalo tomu, že bychom měli být za nějakých 7 až 8 km na vrcholu.
Vesnice Valdipporo byla poslední civilizací před vrcholem. V místním obchodě jsme si nakoupili poslední zásoby, něco málo posnídali, „nalili“ se Colou a pokračovali nekonečným asfaltovým stoupáním do výšky 1300 m. n. m., kde se začínal otevírat výhled na zasněžené vrcholky okolních kopců a já začínal tušit, kam se musíme dostat.
Z asfaltu jsme pokračovali na turistickou pěšinku, která nás dovedla k rozpadlému kamennému stavení Malga Baston. Okolní krajina připomínala lokaci historického velkofilmu. Malebné travnaté kopečky, rozčleněné starými kamennými zídkami, a do toho zakrojená pěšinka vedoucí neustále vzhůru. Věděli jsme, že za námi jede poměrně velká skupinka závodníků, která předešlý den přespávala ve Veroně a my jsme díky přespání nad Veronou získali nějaký čas navíc. Možná to zní poměrně groteskně, ale soutěžní duch v nás stále byl. Udělali jsme proto krátkou pauzu, zkontrolovali pozice závodníků za námi, vykonali základní fyziologické potřeby, „dojedli“ se a pokračovali dál.
Po zhruba kilometru jsme doslova vylezli na širokou šotolinovou cestu, ze které jsme se po chvíli dostali k horské chatě Malga Moscarda, odkud jsme už viděli klikaticí se cestu k vrcholu Monte Tomba. Okolní krajinu tvoří travnaté kopce, kamenné pole, menší skalky a v propadlinách malá jezírka. Vše ve výšce přes 1500 m. n. m. Mně tato krajina učarovala. Určitě bych se zde rád vrátil.
Po zhruba 30 minutách jsme se ocitli na vrcholu. Oblékli jsme si teplejší oblečení a vydali se na téměř 25kilometrový sjezd, kdy jsme se museli dostat o 1700 výškových metrů níže. Při klesání otevřenou krajinou mi začínalo docházet, že to asi zvládneme. Hlavou mi běžely úryvky toho, jak jsem si procházel léčbou, a že teď dokončím takto těžký závod… Bránil jsem se seč jsem mohl, ale ano, slzy tam byly. Schválně jsem poodjel Verči, protože kluci přece nepláčou, že…
Bez přehazovačky, s defektem do cíle
Záhy jsem se vrátil zpět na zem, snažil jsem se přehodit a nejednou křup a utrhl jsem lanko přehazovačky. Věděl jsem, že to nebude až takový problém, protože nás čeká už jen sjezd a asi 25 km po rovině. Natlačil jsem do přehazovačky pár kamínku, abych neměl úplně nejtěžší převod, ale něco mezi a pokračovali jsme dál. Krásným sjezdem s úžasnými výhledy jsme se dostali do výšky cca 1200 m. n. m., kde jsme se napojili na asfaltovou cestu.
Tady začala opravdová zábava. Jedna serpentina střídala druhou, ruce neustále na brzdách, zápach brzdových destiček a najednou začalo něco syčet a prskat….Říkal jsem si: „No a je hotovo, to vypadá na brzdovou kapalinu…“ Celkem odevzdaně jsem zastavil a už mi v hlavě běželo, jak tento brutální sjezd sjedu jen s přední brzdou, nebo to bude nekonečná procházka. Naštěstí se ukázalo, že jsem píchl jen zadní plášť a z pláště stříkal tmel. Opravdu se mi nechtělo řešit defekt, takže jsem kolo dopumpoval a doufal, že to tmel zalepí. A zalepil.
Po téměř nekonečném sjezdu jsme se dostali do údolí, kde jsme se napojili na cyklostezku, která se proplétala mezi vinicemi a kilometry velmi rychle ubíhaly. Potkávali jsme jednoho cyklistu za druhým. Já jsem neustále sledoval Garmin a odpočítával, kolik zbývá do cíle. Jeli jsme v nějaké euforii, protože až poté jsme si uvědomili, že jsme několik posledních hodin téměř nejedli. 10, 5, 3 km a už jsme sjížděli poslední sjezd k jezeru Lago di Garda. Zde jsem to už poznával, protože na Gardě jsem byl už počtvrté a právě posledně jsem tu obdivoval v rámci Bike Festivalu závodníky s číslem Italy Divide a říkal jsem si, co je to za závod.
Poslední kilometr po cyklostezce k BIKE FARM a dojeli jsme do cíle. Zastavili jsme. Ihned následovalo objetí, pusa a nepopsatelné emoce. Tento zážitek není přenositelný, musí se zažít. Společné foto na trůnu Italy Divide, gratulace od pořadatelů, podání ruky a přátelské objetí se spoluzávodníky.
Objednali jsme si pivo, salát, seděli jsme naproti sobě a užívali jsme si tyto nezapomenutelné chvíle. Italy Divide 2024 je za námi. Děkujeme pořadatelům za skvělý zážitek. Rodině za hlídaní naších kluků. Sousedům za hlídaní naších setrů.
Pár čísel na závěr:
- Každý den průměrně 12 hodin v sedle
- Nabalená kola vážila přes 17 kg
- Verča váha před startem 49 kg v cíli 46 kg
- Já před startem 68 kg v cíli 64 kg
- Převýšení 26 689 m
- Vzdálenost 1297 Km
Doma nám naši kluci připravili uvítání.
Přečtěte si celý příběh Italy Divide 2024
- Jedeme do cíle – den X.
- 130 km utrpení pro sedací partie – den IX. z Bologny do Verony
- Italy Divide den 8. – držíme bobříka hladovění
- Italy Divide 2024 – den VI. a VII.
- Italy Divide – den IV. a V.
- Italy Divide 2024 – den II. & III.
- Italy Divide 2024 – den I.
- Italy Divide 2024 – bikepacking napříč apeninským poloostrovem bez podpory
