Italy Divide – den IV. a V.

Italy Divide - den čtvrtý

Den čtvrtý– Gravel všude, kde se podíváš 

220 km a pár hodin spánku se na nás podepisuje, já se cítím, jak náctiletý po flámu, Verča je celá napuchlá, ptá se mě „Peti jsem hodně napuchlá?“ Začnu se smát a říkám ji, že vypadá, jak botoxová královna. Konečně jsem si udělal představu, jak by Verča vypadala s minimálně 20 kg plus. Za Římem nám došlo veškeré pití a my jsme v noci téměř nepili a bidony máme ráno prázdné.  

První obchod je po cca 10 kilometrech. Zastavujeme, nakupujeme, jíme a pijeme vše co nám přišlo pod ruku. Dojím poslední sousto a zjišťuji, že to asi nebyl úplně nejlepší nápad, strašně jsem se přežral a bolí mě břicho. Podívám se na Verču, po stejném, ne-li lepším výkonu a ta mí říká „Asi bud zvracet, je mi hrozně blbě“. Ještě chvíli sedíme a shodneme se, že případné žaludeční problémy bude lepší řešit někde v klidu za městem.  

Krajina za Římem

Po 20 minutách trápení jsme se rozjeli a pokračujeme dál. Krajina je kolem nás, jak z ikonické scény Gladiátora, staré kamenné usedlosti, prašné cesty a vysoké túje. Potkáváme v protisměru spoustu turistů a gravelistů. Pořád přemýšlím, proč je cesta značená ikonou „turisty“, nedá mi to a googlím. No jasně jedeme v protisměru poutní cesty Via Francigena. Jedeme pořád nahoru a dolů, prudká stoupání a klesání, vůbec nám to po včerejšku nejede. Po 10 km trailové vložce údolím Mazzano, kde přenášíme kola po kamenech a kořenech toho mám, tak akorát.

Cesta necesta údolím Mazzano

Dostáváme se před město Capranica, kde v je místním parku odpočivadlo pro poutníky. Prožívám první větší krizi, sedám pod strom, vytahuji z batohu zásoby jídla a s nepřítomným pohledem se dívám do krajiny. Verča se mě ptá co chci dělat, odpovídám „Sedět a spát“. Vím, že nás čeká stoupání do centra města a v dané chvíli mi to připadá, jako něco, co nelze zdolat.  

Ulicemi města Capranica

Na tomto místě zůstáváme asi dvě hodiny a dáváme se dohromady. Probělá noc nese své následky. Konečně se rozjíždíme, ale pořád to nejede podle našich představ, krajina členitá a nohy nejedou. Přesto je jedním z nejhezčích zážitků průjezd městem Vetralla, kde právě probíhá nedělní pouť.  

Pouť ve města Vetralla

Nedáváme si velké cíle a shodli jsme se, že najdeme ubytování někde kolem Viterba, nakonec jsme vybrali olivovou farmu 1 km od středověkého centra města., to znamená, že dnes najedeme kolem 90 km.

Do Viterba je to podle mapy 15 km po polních cestách. Zdání klame, polní cesta najednou zmizí do lesa a vede prudce dolů mezi skály. Prudce stoupáme z údolí, město je na dohled a…, opět odbočka a jedeme dolů tunelem mezi skalami. Bylo to nekonečně dlouhých, ale nesmírně kouzelných 15 km.   

Stylová večeře na horním nádvoří ve městě Viterbo
Vůbec jsme netušili co si objednáváme

Klasicky Mapy.cz a Google mapy nám ukazují rozdílnou polohu ubytování. Jedeme někde směrem k ubytování a zastavuje u nás starý Land Rover, jak z Indiana Jones, stáhne se okénko a italská dáma ve středních letech (Sára) se nás ptá, zda hledáme ubytování. Vzápětí následujeme Rovera po prašné cestě k nedaleké olivové farmě. Konečně sprcha a vydáváme se na večeři do centra města. Večeře byla skvělá, byť si úplně nejsem jistý, co to bylo za jídlo. Následuje pivo a ozývají se ztuhlé nohy. Po návratu na ubytování jsme velmi unaveni a dopár minut usínáme. Probouzíme se až v pět ráno. Čtvrtý den za námi.  

Den pátý – Toskánská past 

Brzo ráno opouštíme Viterbo a stoupáme po staré římské cestě do města Montefasiano, které se tyčí nad jezerem Lago di Bolsena. Původně jsme chtěli spát u tohoto jezera, že bychom sjeli z Montefasione k jezeru, trochu mě brala romantika, byl by to dost blbý nápad. Výškový rozdíl je skoro 400 m.  

Krajina za Římem je specifická v tom, že historická města jsou vytesaná ve skalách a my vždy jedeme úplným centrem, příklad je Bagnoregio, Orvieto, Proceno a další.

Scénář je velmi jednoduchý, vystoupáte do města, v dáli vidíte další skalní město a o dvě hodiny už stoupáte úzkými uličkami do centra dalšího města. Renezance, gotika a románský sloh vytváří nezaměnitelnou atmosféru, kterou se snažím ze začátku zachytit, ke konci jsem už imunní nadšení a připadá mi to, jako něco zcela běžného. Zpětně jsem velmi rád, že Verča více fotila a točila než já.  

Z Orvieta do Procena jedeme 20 km přes přírodní rezervaci Monte Rufeno. Ze šotolinové cesty jsou krásné výhledy do údolí a na hrad Torre Alfina. Musím Verči udělat fotku, tak zastavujeme, probíhá příprava kompozice…, najednou Verča: „Peťane? Za mnou něco chrochtá.“ Rozhlížím se a nějakých 5 metrů za ní se v trávě tyčí statný divočák. Bohužel se ho nedaří zachytit na fotce. V mžiku zapomínáme na únavu …

Je před pátou a začíná se ozývat hlad. Dle mapy je obchod a restaurace ve městě Procena. Takže opět prudké stoupání, vjíždíme do města, první restaurace se nám nelíbí, prudce klesáme městem s vidinou, že najdeme lepší. Bohužel už se žádná restaurace nekoná a na stoupání zpět nemáme síly. Sedáme na lavičku, mapujeme okolí. Další větší město je až Radicofani. Pokračujeme tedy dál se značným sebezapřením a na Verču přichází krize. Chce znovu vidět mapu a vzít svůj osud do vlastních rukou. Mapa je však neúprosná. Radicofani je ve výšce 800 m a my jsme ve 300 metrech. Tuším, že to bude boj.  

Po pár kilometrech vjíždíme na hlavní silnici a vidím záchranu v podobě cedule „Restaurant 1 km“. Zde bych rád všechny upozornil, tady se určitě nezastavujte „Sant ‚Apollinare Piancastagnaio“, ubytování a restaurace. Znaveni sedáme a chceme si objednat, opět nikdo neumí anglicky, objednáváme bez jídelního lístku, nějaké těstoviny, později mi Verča zjišťuje, že jsou to těstoviny s ragú z divočáka, polévka, kterou jsme považovali za předkrm (nebylo ji mnoho), káva a dezert.

Jídlo nebylo úplně špatné, ale nic extra, obsluha využije situace a zeptá se, zdali nechceme přespat, máme toho za celý den už dost a souhlasíme. Jsme ubytování v přízemním pokoji s krásným výhledem. Verča jde zaplatit, ať můžeme ráno brzy odjet. Vrací se s tím, že platila 170 € ( 30 € za každého za jídlo + 10 € za to, že jsme si objednali jídlo v 18:40 protože kuchyně oficiálně vaří až od 19:00 a pokoj na jednu noc za 100 €). Říkáme si oukey, přijedeme domů napíšeme na Booking velmi „pochvalnou“ recenzi. Byla to vzorová ukázka, jak vydělat na zahraničních turistech. Pátý den je za námi! 

Pokračovat ve čtení